POZNEJTE VLADIMÍRA
Urban Development Director

V dalším díle „Pod střechou YIT“ jsme měli tu čest udělat rozhovor s Vladimírem Dvořákem, zakladatelem společnosti Euro Stavokonsult, ze které vzešla dnešní YIT Stavo. Vladimír nám přiblížil, jaké bylo začít podnikat v porevoluční éře a jak se za ta léta změnily výzvy v oblasti developmentu. Sdílel s námi také výhody spolupráce s finskou YIT a rozdíly mezi pracovním stylem Čechů a Finů. Rozhovor přináší cenné pohledy na architekturu v Praze, Vladimírovy osobní zájmy i to, jakými zásadami se ve svém životě řídí.

1. Jako zakladatel společnosti Euro Stavokonsult, která se později stala YIT Stavo, působíte na trhu nemovitostí už od 90. let. Jaká byla tehdy situace?

Když se vrátíme do 90. let, situace byla opravdu zcela jiná, doslova diametrálně odlišná. Jeden z hlavních rozdílů byl v tom, že všichni byli připraveni řešit problémy okamžitě, a ne je odsouvat. Naopak, snažili se je překonat. Byla to doba porevoluční euforie, všechno bylo nové a ještě nezaběhnuté. Dnes už máme na všechno striktní pravidla a byrokracie je obrovská. Místo toho, aby se problémy řešily, často se spíše vyrábějí – což je úplný opak toho, jak to bylo tenkrát. Tehdy to lidem dodávalo obrovskou energii. Všechno bylo nové, lidi to nějakým způsobem nabíjelo a zajímalo. Všichni byli připraveni řešit i věci, které předtím neznali. Ta atmosféra pro podnikání byla tedy úplně jiná než dnes.

2. Jaká pozitiva přineslo propojení s finskou společností YIT?

Těch pozitiv bylo více. Hlavním přínosem byla určitá jistota. Když se spojíte s velkou firmou, což bylo jako spojení Davida a Goliáše, získáte silného partnera, který vám poskytne jistotu a dlouhodobý výhled do budoucnosti. My jsme se samozřejmě taky dívali do budoucnosti, ale protože jsme byli malí a relativně zranitelní, neměli jsme takovou jistotu, jako když jsme se spojili s tak renomovanou firmou.

Další významné pozitivum bylo know-how, které jsme získali. Do té doby jsme pracovali v oblasti stavebnictví a projektového managementu, ale ne v oblasti developmentu. Spojením s YIT jsme vstoupili do této oblasti, ve které působíme dodnes. Získali jsme tak know-how, které nám otevřelo nové možnosti.

Z osobní zkušenosti můžu říct, že jakákoli spolupráce se zahraničními firmami přináší širší rozhled. Když se podíváte za naše hranice, získáte nadhled pro řešení různých věcí, se kterými byste se v menším měřítku nesetkali. To je další významné pozitivum, které nám spojení s YIT přineslo.

3. Dokážete popsat největší rozdíly po pracovní stránce mezi Finy a Čechy?

Nevím, jestli to dokážu popsat úplně přesně, ale z dlouhodobé spolupráce s Finy a dalšími Seveřany jsem poznal jejich povahu a ty rozdíly tam určitě jsou. Říká se tomu cross-cultural differences, tedy kulturní rozdíly, a ty v pracovním prostředí určitě existují. Jedním z hlavních rozdílů je skromnost a pokora Finů, což se projevuje jak v profesní, tak v osobní rovině. Neznamená to, že by Finové neměli nároky, nebo že by nechtěli, aby všechno fungovalo perfektně. Jen k tomu přistupují trochu jinak než my.

Další významný rys je jejich tolerance. Finové umí naslouchat jeden druhému, a i když mají jiný názor, dokážou o tom přemýšlet a zvažují, zda na tom není něco pravdy a neměli by se zamyslet i oni sami nad sebou.

A třetí rozdíl, který bych zmínil, je v jejich rozhodovacím procesu. Nemůžete očekávat, že Finové budou mít ,,německý styl“ rozhodování, kdy se něco musí vyřešit okamžitě. Finové o věcech raději déle přemýšlí, více diskutují a hovoří, než se doberou ke konečnému rozhodnutí.

To si myslím, že je asi základ a prolíná se to celým jejich životem. Když přijedete do Finska, cítíte, že ta atmosféra a nálada je zde trošku jiná než u nás.

4. Je něco, co byste dnes udělal jinak?

To je opravdu těžká otázka a na první pohled mě teď nic nenapadá. Možná to souvisí s mými životními rozhodnutími, jako co studovat a v jakém oboru pracovat. Vybral jsem si architekturu a té jsem se držel po celou dobu. Baví mě to a kdybych měl volbu udělat znovu, asi bych se rozhodl stejně. Pokud jde o spojení mé malé firmy s YIT, myslím si, že bych to udělal podobně. Možná by tam byly drobné rozdíly, ale žádná zásadní věc mě nyní nenapadá.

5. Na jaký projekt realizovaný českým YIT jste nejvíce hrdý a proč?

Jsem hrdý na všechny projekty, které jsme zrealizovali, protože každý má něco svého. Pokud bych měl vybrat pár z nich, zmínil bych KOTI Green Motol. Tento projekt jsme realizovali kousek od golfového hřiště v Motole. Myslím, že se nám tam povedla pěkná architektura, hezké dispozice a vytvořili jsme příjemné prostředí, které klienti oceňují, byť je to blízko Plzeňské ulice, a projekt se nám líbí dodnes.

Dalším projektem, který musím zmínit, je náš pilotní projekt SUOMI Hloubětín. Tento projekt nám zajistil stabilitu na trhu a pomohl nám zviditelnit se. Jsem hrdý na to, že jsme zde dokázali pracovat s urbanismem a vytvořili jsme malou městskou čtvrť se vším, co k tomu patří – doprava, infrastruktura, vnitrobloky, veřejný prostor a školka… Myslím si, že SUOMI Hloubětín je z hlediska důležitosti asi nejvýznačnější projekt, který jsme doposud realizovali.

A konečně, z hlediska architektury musím zmínit projekt PARVI Cibulka. Tento projekt je ojedinělý, protože běžně se nezabýváme rekonstrukcemi, ale stavíme novostavby. V případě PARVI Cibulka šlo o rekonstrukci bývalé továrny, což bylo velmi náročné jak z projektového, tak realizačního hlediska. Myslím, že jsme to dotáhli do dokonalosti, a tento projekt považuji za naši vlajkovou loď z hlediska designu a architektury.

6. Jak jako architekt vnímáte rozvoj Prahy za poslední dekádu?

Odpověď není jednoduchá. Nechci být příliš negativní, ale musím přiznat, že ten rozvoj nevnímám úplně pozitivně. Myslím si, že se ztratila celková koncepce, kterou kdysi dávno řešila Kancelář hlavního architekta. Po revoluci byla zrušená a já si myslím, že to byla velká chyba. Městu teď chybí velkorysá urbanistická koncepce. Staví se krásné projekty, ať už rezidenční, industriální, dopravní nebo jiné, ale často jsou to izolované stavby, které nezapadají do celoměstského kontextu. Chybí nám tady něco, co by tyto dílčí projekty spojovalo v ucelený koncept.

7. Máte velmi zajímavé a aktivní koníčky, mimo jiné jachting a snowboarding. Jak jste se k nim původně dostal?

V obou případech to byla vlastně náhoda, ale člověk potřebuje trochu štěstí jak v pracovních, tak v soukromých oblastech. Jachting jsem začal dělat už jako dítě, někdy ve 13 letech, když jsme s rodinou jezdili na chatu na Slapy. Vždycky jsme s tátou pozorovali plachetnice a jednou jsme se rozhodli, že si nějakou pořídíme. Shodou okolností strýc zrovna jednu stavěl, a tak jsme ho přesvědčili, aby nám ji prodal. Tím začala moje jachtařská historie, nejdřív na malých sportovních lodích tady v Česku. Po revoluci jsme začali s jachtingem i na moři a od té doby se mu věnuji jak rekreačně, tak sportovně.

Co se týče snowboardingu, k tomu jsem se dostal podobnou náhodou. Kamarád mi jednou řekl: „Hele, nechceš to zkusit na snowboardu?“ A já jsem odpověděl: „To nejde, na tom má přece člověk nohy přivázané k sobě!“ Ale zkusil jsem to. Nejprve to bylo komické, nakonec mě to ale chytlo a od té doby jsem už nestál na lyžích. Takže jezdím do dneška, samozřejmě už ne tak aktivně, jako dřív – kvůli kolenům, zádům a podobně – a pořád mě to baví.

8. Máte nějaké životní motto?

Nemám úplně vyložené životní motto, ale jedno zásadní pravidlo, kterým se řídím, je: „Nedělej to, co nechceš, aby dělali druzí.“ Myslím, že je to krátké, ale výstižné. Často jsme připraveni kritizovat druhé, ale když se nad sebou zamyslíme, občas zjistíme, že děláme to samé. A druhá věc, kterou bych přidal, je přemýšlet, než na něco zareaguji. Když člověk řekne něco bez rozmyslu, může toho později litovat, a už to nejde vzít zpátky.

Pokud na Vladimíra máte jakékoliv další dotazy, rád vám je zodpoví. Video z rozhovoru najdete na našem instagramu.